Historie LN

Hvězdné časy: Heinrich, Čapek, Peroutka

S obdobím meziválečného Československa je spojována i nejslavnější éra Lidových novin. Změnilo se hlavní politické centrum: už nikoli Vídeň, ale Praha. Zde také LN v roce 1920 otevřely svou filiálku. Další následovaly v Plzni, Českých Budějovicích, Liberci, Znojmě, Českém Těšíně, Ostravě, Olomouci, Jihlavě, Bratislavě, Košicích a Užhorodě. LN také investovaly nemalé prostředky do zahraničních zpravodajů.

V roce 1936 koupil Jaroslav Stránský (syn Adolfa Stránského) Topičovo nakladatelství v Praze na Národní třídě a usídlil zde svůj tiskový podnik včetně redakce. Taková adresa byla vizitkou úspěchu: V roce 1937 se zvedl náklad ve všední den na 44 000 výtisků, přičemž odpoledník měl ještě téměř o dvacet tisíc více.

S novými rubrikami a přílohami se rozšiřovala redakce a přibývali její spolupracovníci. Mezi nimi také Karel Čapek. Jazyk Lidových novin spěl ke zkratce a jednoduchosti. To se projevilo i v práci s obrazem, fotografií, ale především kresbou a karikaturou. Mezi kreslíře, kteří do Lidovek uložili své vidění aktuality, patřili Hugo Boettinger, Eduard Miléna, Zdeněk Kratochvíl, Stanislav Lolka, Ondřej Sekora a samozřejmě Josef Čapek. V roce 1924 se stává Ferdinand Peroutka hlavním úvodníkářem Lidových novin.

2. světová válka a protektorát

Po dobu existence první Československé republiky sloužily Lidové noviny jako orgán Hradu, tedy prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Je tedy pochopitelné, že jejich porážka byla do značné míry chápána také jako neúspěch Lidových novin.

LN se v době po Mnichově snažily dodávat sil a odvahy čtenářům. Jako rozhodný obránce demokracie na stránkách LN vystupoval Karel Čapek, na něhož nová politická garnitura útočila. Karel Čapek patřil k prvním obětem tohoto politického štvaní: zemřel 25. prosince 1938 a pro noviny to byla obrovská ztráta.

Po okupaci v březnu 1939 se situace Lidových novin podstatně změnila. Do tiskových podniků Jaroslava Stránského byla dosazena říšská správa. V celé zemi byla zavedena nejtužší cenzura a každá snaha o sdělování pravdy byla krajně nebezpečná. Šéfredaktor Karel Z. Klíma musel v červnu 1941 na nátlak Němců odejít. Jeho nástupcem se stal Leopold Zeman, který bez nejmenších zábran s Němci kolaboroval. Klímu počátkem srpna 1942 zatklo gestapo a 23. srpna 1942 byl v Terezíně popraven.

Zatčen byl i Josef Čapek, pro nějž si gestapo přišlo v září 1939, zemřel v závěru války během pochodu smrti. Na podzim 1939 Němci zatkli rovněž Ferdinanda Peroutku; až do roku 1945 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Němci zatkli i Karla Poláčka, kterého deportovali do Terezína a odtud do Osvětimi, kde 19. října 1944 zahynul.

Tvůrci Lidových novin - jak ti, kteří odešli do exilu, kde se zapojili do zahraničního odboje, tak ti, kteří zůstali v okupované vlasti - se ani v době, kdy nemohli psát svobodně, nezpronevěřili svému krédu a přesvědčení a ve své většině ze všech sil bojovali za obnovení svobody svého národa a demokracie.

Svobodné noviny

Porážka Němců se odrážela i na stránkách Lidových novin, které řídil kolaborant Leopold Zeman. Od února 1945 vycházejí noviny jen na jednom listu a plné zpráv o potížích, do kterých se dostali nacisti. 17. dubna 1945 vyšly Lidové noviny naposledy. To už je ale větší část Československa svobodná a blíží se konec války.

Do pražského povstání se zapojili i novináři. Vznikaly revoluční výbory, které zajišťovaly výrobu necenzurovaných novin. 9. května 1945 založil poslední žijící předválečný šefredaktor Eduard Bass se svými kolegy Národní výbor Lidových novin a okamžitě se pustili do přípravy jejich vydání.

Z nového rozhodnutí vlády ale nesměly vycházet noviny, které sloužily okupantům. Toto stanovisko potvrdil v červnu 1945 také prezident Edvard Beneš. Lidové noviny na to doplatily jako první. Vycházely za okupace a navíc byly majetkem ministra Jaroslava Stránského. Toho využili komunisté a jejich vydávání okamžitě zastavili. Bassovi se však podařilo založit Sdružení kulturních organizací, které se vydávání Lidových novin ujalo. A protože nemohly vycházet pod svým názvem, zrodily se Svobodné noviny.

První číslo vyšlo 23. května 1945 a mělo čtyři strany. Od začátku dělalo vedení redakce vše pro to, aby každému došlo, že jde o Lidové noviny. Situace v LN se mění v srpnu 1945, kdy z vedení odchází Bass a jeho nástupcem se stává Ferdinand Peroutka. Ten se vzhledem k svým názorům brzy dostává do konfliktu s komunisty, jejichž tlak postupně roste. V roce 1947 vydává svou polemiku o tom, kdo vlastně osvobodil Prahu. Lidové noviny v té době patří mezi nejprodávanější tituly.

Peroutka byl 24. února 1948 sesazen a rudými revolucionáři i vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Peroutku nahradil Jan Drda. Pro LN tím začíná období nesvobody. Ti, kteří byli spojeni s Peroutkou a neemigrovali, většinou končili v bolševických koncentračních táborech. Lidové noviny musí otiskovat ódy na Stalina a Gottwalda. Drda navíc nadělal svým hospodařením jen desetimilionové dluhy, a kvůli těm také vycházejí 8. února 1952 noviny naposledy.

Ze zasedání výboru Svazu českoslovesnkých spisovatelů v roce 1968 vzejde usnesení, že se Lidové noviny budou opět vydávat. Jejich šefredaktorem byl jmenován Antonín J. Liehm. První číslo mělo vyjít v říjnu 1968. Noviny podporoval z emigrace také Peroutka. Dřív než ale začaly přípravy, přišel 21. srpen 1968 a veškeré naděje na svobodné noviny se rozplynuly.

Samizdatové Lidovky

Dva roky před sametovou revolucí usoudili dva z významných signatářů Charty 77 Václav Havel a Ladislav Lis, že je třeba začít vydávat časopis. Takový, který by prolomil okruh chartistů a dostal se ´mezi lid´. Jiří Ruml proto navrhl, že by se mohly obnovit Lidové noviny.

První pokus ze září 1987 dopadl katastroficky, úpravou i po obsahové stránce. Druhé číslo už dopadlo lépe a další, první řádné lednové číslo z roku 1988, vytvořilo standard pro ta další. Na titulní straně se objevil úvodník Václava Havla s příznačným názvem Noviny jako škola.

S registrací měli signatáři své plány. Ty se začaly odvíjet od chvíle, kdy Jiřího Rumla zatkla po prvním vydání Lidovek Státní bezpečnost. Redakce udržovala StB neustále v domnění, že o registraci požádá, čímž vlastně mohl měsíčník dál vycházet. Už od prvních čísel vzbudily Lidové noviny zájem v zahraničí. Zmiňovaly se o nich New York Times, francouzský Le Monde jim dokonce věnoval celou stranu s výňatky. Pravidelně o nich referoval Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a česká redakce BBC.

Největším problémem Lidovek ale zůstávala výroba a distribuce. Vždy po uzávěrce čísla, což bylo mezi dvanáctým a dvacátým dnem každého měsíce, vyvíjela StB čilou aktivitu. Po schválení a zkorigování rukopisů vstupovali do hry Vladimír Mlynář a Jan Dobrovský. Jen oni dva a Jan Ruml věděli, kde se číslo ´zlomí´ a vytiskne.

Redakce samizdatových LN vyrobila tak 350 kusů měsíčně. Lidé toto množství zvýšili asi na 10 tisíc. Pak ale v září 1989 Rumla spolu s jeho zástupcem Rudolfem Zemanem zatkla StB a zavřela do ruzyňské věznice. Lidovky ale už byly zaběhané a fungovaly samostatně. Vyšlo říjnové číslo, následovalo listopadové, pak dvě zvláštní vydání o polistopadových událostech a v prosinci vyšly Lidovky tiskem už v půlmilionovém nákladu. V lednu následujícího roku se pak LN začaly objevovat dvakrát týdně a 2. dubna 1990 vyšlo první deníkové číslo obnovených Lidových novin

Od psacích strojů po www.lidovky.cz

První legální číslo obnoveného deníku Lidové noviny vyšlo 2. dubna 1990. V čele redakce stál až do června 1990 Jiří Ruml. LN získaly oficiální registraci a mohly se prodávat běžně na stáncích, řešily ale problém s vybavením redakce a distribucí. Na rozdíl od fungujících deníků totiž postrádaly technické zázemí a praxi zkušených deníkářů. Redaktoři neměli pořádné telefony, archiv ani slušnou tiskárnu. Redakce sídlila ve třech místnostech v domě na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice.

O tři roky později rozhodla valná hromada LN, a. s., o odprodeji 51 procent svých akcií nizozemské společnosti Ringier Taurus, dceřiné společnosti vydavatelského švýcarského koncern Ringier.

Postupem doby měnily Lidové noviny stejně jako ostatní deníky svou tvář. Jako příloha LN začal vycházet pravidelný páteční magazín Pátek. V roce 1996 se redakce přestěhovala na Žižkov, odtud do Karlína, ze kterého ji vyhnala stoletá povodeň do Senovážné ulice.

V září 1998 získává většinový podíl v LN, a. s., společnost Pressinvest, kterou vlastní německá vydavatelská firma RBVG. Lidové noviny se modernizují. V roce 2001 se poprvé objevily celé v barvě. Zakládají také svou internetovou verzi na adrese www.lidovky.cz. Redakce se pod vedením současného šéfredaktora Veselina Vačkova přestěhovala v listopadu 2004 do nové moderní budovy Anděl Media Centrum na Smíchově v ulici Karla Engliše.

Nová éra Lidových novin

V roce 2009 přebírá řízení Lidových novin Dalibor Balšínek. Přivádí sebou silný team známých autorů (z nichž řada již Lidovými novinami v minulosti prošla). Nově přicházejí nebo se vracejí autoři jako Ondřej Štindl, Jáchym Topol, Jiří Peňás, Dan Hrubý, Veronika Bednářová, Honza Dědek, Vladimír Piskáček, Tomáš Němeček, Petr Kamberský, Jan Zatorsky, Kamila Klausová a Jan Dražan.

Na konci roku 2009 kupuje titul Lidové noviny vydavatelství MAFRA.